Plán na příští týden je hotový. Téma máme. Činnosti připravené. Pomůcky nachystané.
A pak přijde pondělí.
Děti začne zajímat něco úplně jiného. Jedna činnost zabere dvakrát tolik času, jiná vůbec nefunguje. Při pobytu venku vznikne situace, která je pro děti mnohem cennější než to, co jsme měly napsané v plánu.
A tak to má být.
Dobrý plán v mateřské škole není scénář, který se musí odehrát přesně podle zápisu. Má učitelce pomoci držet směr a současně jí nechat prostor reagovat na skutečné děti.
Otázka tedy nezní: Jak naplánovat co nejvíc činností?
Spíše:
Jak plánovat tak, aby na sebe plán, skutečný průběh týdne a další pedagogická práce navazovaly?
Začněte u dětí. Ne u prázdné tabulky
Při plánování je lákavé začít tématem.
Doprava. Podzim. Zvířata. Dinosauři.
A potom hledat, co všechno by se k tématu dalo dělat.
Jenže užitečnější začátek nabízí tři jiné otázky:
- Co právě u dětí pozorujeme?
- Co chceme podpořit?
- Co jim k tomu můžeme nabídnout?
Příklad?
Děti si několik dní stavějí ze židlí autobus. Rozdělují si role, vyrábějí jízdenky, dohadují se, kdo bude řidič.
Místo hledání pěti náhodných „aktivit o dopravě“ můžeme na jejich zájem navázat. Pracovat s mapou, počítat cestující, vytvořit zastávky, vyrazit pozorovat dopravu nebo řešit, kudy se dostaneme z jednoho místa na druhé.
Plánování tím dostává jiný základ.
Nejdřív dětipotom vzdělávací záměra teprve potom činnost
Plánování činností má ostatně vycházet z potřeb a zájmů dětí a respektovat jejich individuální vzdělávací potřeby a možnosti.
Nepotřebujete plán, který všechno předvídá
Ve školce se nedá naplánovat každý dobrý vzdělávací okamžik.
A nemá to ani smysl.
Užitečné je proto rozlišovat mezi tím, co chceme dětem záměrně nabídnout, a tím, co může vzniknout v průběhu týdne.
Třeba u tématu dinosauří expedice můžeme naplánovat práci s knihami, třídění dinosaurů, hledání „zkamenělin“ v písku, pohybové činnosti nebo návštěvu výstavy.
Jenže ve středu děti při stavbě dinosauřího hnízda začnou řešit, z čeho musí být pevná konstrukce. Nebo je mnohem více než samotní dinosauři zaujme práce paleontologa.
Právě tam může začít další učení.
Plán tedy nemusí být plný. Musí být použitelný.
Po plánu přichází důležitější otázka: Co se opravdu stalo?
Tady se často začíná celý systém trochu rozpadat.
Plán máme v jednom dokumentu, ale co se skutečně uskutečnilo, zapisujeme jinam.
Evaluaci vytvoříme na konci týdne, nebo na ni úplně zapomeneme.
Pozorování konkrétního dítěte máme v zápisníku vedle.
Každý zápis může mít smysl. Problém vzniká ve chvíli, kdy spolu nemluví.
Přitom právě skutečný průběh dne poskytuje podklady pro další práci.
Stačí si po činnosti všimnout například:
- Co děti zaujalo?
- Co dokázaly?
- Kde potřebovaly podporu?
- Co jsme proti plánu změnily?
- Objevilo se něco, na co chceme navázat?
Nemusí vzniknout dlouhý zápis. Důležité je, aby se tato informace neztratila.
A aby ji učitelka nemusela později znovu lovit z paměti.
Evaluace není tečka za týdnem
- Co se povedlo?
- Co se nepovedlo?
- Co se děti učily?
Takové otázky nejsou potřeba kvůli tomu, aby vznikl další text do dokumentace.
Jejich smysl se ukáže až ve chvíli, kdy ovlivní další plán.
Příklad z jednoho dne:
Při plánované činnosti si učitelka všimne, že dítě dobře zvládá překážkovou dráhu, ale obtížně přizpůsobuje tempo druhému dítěti. Jinde zaznamená, že dítě při třídění dokáže vysvětlit, podle čeho předměty rozdělilo, ale potřebuje více prostoru pro naslouchání ostatním.
Takový záznam už není jen poznámka „do šuplíku“.
Je to informace pro další rozhodování učitelky.
Stejně je to s evaluací. Na příkladu je dobře vidět jednoduché rozdělení na co se děti učily, co se povedlo a co se příliš nepovedlo.
A tím se kruh uzavírá:
plánujirealizujivšímám sivyhodnotímpodle toho znovu plánuji
A kde je v tom všem RVP?
Učitelka má před sebou konkrétní děti a konkrétní situace. Současně ale potřebuje vědět, jak její vzdělávací nabídka souvisí s RVP a zda se v průběhu času některým oblastem nevěnuje příliš málo.
A ručně držet všechny tyto souvislosti může být náročné.
Proto jsme v Neposedech nechtěli, aby RVP stálo vedle plánování jako další samostatná povinnost.
Propojili jsme ho s tím, co už učitelka při běžné práci zaznamenává.
V Neposedech vytvoříte plán, zaznamenáte skutečnou realizaci a evaluaci a aplikace následně dokáže tyto záznamy analyzovat a přiřadit k odpovídajícím bodům nového RVP. V přehledu pak vidíte i jejich zastoupení. Na hlavní obrazovce je proto RVP analýza přímo součástí každodenní práce, nikoli odděleným dokumentem.
A tady je pro nás podstatná jedna věc:
Nechceme, aby učitelka plánovala „pro procenta“
Smyslem není vybrat činnost jen proto, aby se někde změnilo číslo.
Učitelka má dál plánovat podle dětí. Neposedi jí mají pomoci vidět souvislosti, které by jinak musela dohledávat sama.
Dobrý systém vám nemá přidat další práci
Zkuste si při příštím plánování položit několik otázek:
- Máme plán, skutečnou realizaci a evaluaci propojené?
- Dokážeme se z dnešního pozorování snadno dostat k tomu, co nabídneme dítěti příště?
- Víme průběžně, jak se naše práce promítá do RVP?
- Vidí obě učitelky stejné informace?
- A musíme něco, co jsme jednou zapsaly, znovu přepisovat jinam?
Pokud vám u některých odpovědí vychází ne, nemusí být problém v tom, jak plánujete.
Možná jen potřebujete svou práci lépe propojit.
A právě na tom jsou Neposedi postavení: plánování, realizace, evaluace, denní pozorování a návaznost na RVP nejsou několik oddělených úkolů. Jsou to části jedné pedagogické práce.